Všechno je na čas, načasované; čas do práce, čas vstávat, čas jít do školy, čas k jídlu, čas si vzít léky, čas přijmout rodiče nebo rodinu, čas k… ach, tak to je pořád. Stále, čas, čas, čas. To je trik iluzorního světa, abychom se stále cítili na hraně.
Zdravím vás, lidi. Jaký krásný den! Je to krásné. Zdravím vás. Dobrý den, ano? (Ano.) ( Mistryně, jste tak krásná! ) Není chladno? (Není.) Krásná? ( Ano, tak krásná. ) Aulacké (vietnamské) šaty jsou krásné. Zdravím vás. ( Mistryně je krásná. ) Děkuji vám, děkuji vám. Krásná? (Ano, krásná.) Aulacká (vietnamská) Babička je krásná, ano? Za starých časů říkali aulacká (vietnamská) Matka. Teď už se stala Babičkou.
Nejsem tak odolná, jak si myslím. Moje tělo je příliš křehké někdy pro tento svět, pro všechny tyto vzrušující energie a hrabivé vibrace. Jsem v pohodě. Snažím se, abych se udržela zdravá. Všichni, mimo Asiatů, jste v pořádku? (Ano.) Nikdo necítí nějaký problém? (Ne.) Dobře, dobře. Dnes jsem opravdu unavená. Mé tělo je křehčí, než jsem si myslela. Samozřejmě se sem na vás nemohu přijít podívat a říct: „Kde je moje hůl?“ Ale byla jsem opravdu unavená, protože jsem musela dohnat mnoho věcí a ani dnes jsem to nemohla udělat. Udělala jsem to nejnaléhavější a ještě tady je zbytek. A možná toho bude ještě víc, to záleží na dni. Každý den je takový. Žádné svátky, žádná dovolená, žádné výmluvy. Dokonce i při pobytu v ústraní, stále se potřebuji postarat o některé důležité, naléhavé dokumenty a jen to minimalizovat. Pokud to skutečně není tak důležité, možná to mohu risknout a nechat to udělat jim. Ale ty důležité, o to se stále musím postarat. Nemyslím, že chápete, o čem hovořím. Protože když k vám jdu, vypadám způsobile a hezky vystrojená, ale nevíte, že když jsem doma sama, utíkám ve svém vlastním domě, ve své jeskyni nebo ve své místnosti, jen abych vše dohnala. Protože na naší planetě jsou s časem potíže. Na našem světě prostě musíme běžet s časem. Všechno je na čas, načasované; čas do práce, čas vstávat, čas jít do školy, čas k jídlu, čas si vzít léky, čas přijmout rodiče nebo rodinu, čas k… ach, tak to je pořád. Stále, čas, čas, čas. To je trik iluzorního světa, abychom se stále cítili na hraně. Co s tím uděláme? Když toto tělo máte, prostě s tím máte co do činění.
A já jsem si myslela, že se stanu mnichem, budu sloužit světu a vezmu to jednoduše. Ideální. Jen sedět. Někde sedět a najít Buddhu, jako Šákjamuni Buddhu a jít s Ním. O něco žebrat, přijít zpět, umýt misky, meditovat a spát. Prostě to samé, co právě teď děláte vy. To je způsob života, jaký měl Šákjamuni Buddha a Jeho žáci. Ale vy na tom jste dokonce lépe. Máte dvě jídla. Oni měli jen jedno. A na žebrotu jdete ven, jen pár metrů odsud. Jídlo je vždy připravené a čisté. Když byl Buddha naživu, chodil ven pro almužnu, jídlo nemuselo být vždy čisté. Takže se Ho dokonce některý z mnichů zeptal: „Co udělat, když maso… někteří lidé to nevědí a nabízí také nějaké maso. Buddha řekl: „Maso odstraň pryč a zbytek sněz.“ Nejsem si jistá, jestli bych to mohla udělat. Takže v dnešní době, jsem moderní mniška; moderní mniši to mají jednodušší. Pokud v tom už maso je, nejsem si jistá, jestli bych maso mohla vyjmout a sníst to. Nevím, jestli bych to mohla sníst. Možná, pokud jste hladoví, samozřejmě, pak by vám to už nevadilo. Ale dokonce někdy vaří polévku a je tam jeden malý hmyz, který vletěl do polévky a zemřel, musela jsem pro hmyz udělat obřad, dát ho do země, ale nemohla jsem to jíst. Nebo dokonce v jablku, pokud v jeho malé části je červ nebo je nahnilé, tak zbytek nemohu sníst. Prostě jsem příliš citlivá. Nejen teď, ale i když jsem byla malá. Pokud je v polévce nebo v salátu nějaký červ. Zbytek už jíst nemohu. Tak, když byl Šákjamuni Buddha naživu, tak to skutečně neměl příliš dobré. Možná později se stal slavnějším a lidé… Třeba v období dešťů, nechodili ven žebrat, tak do ašrámu přišli žáci a uvařili jim. To pak bylo o mnoho lepší. Každou monzunovou sezónu Buddha a Jeho mniši kolem Něho, zůstávali uvnitř, měli na tři měsíce pobyt v ústraní. A lidé přišli a nabízeli jídlo. To bylo pak lepší. O mnoho lepší, než když museli chodit ven a žádat o almužny; ale to jen v období dešťů. Zbytek času chodili ven žebrat o jídlo, aby měli možnost dát zásluhy nebo hovořit s laiky, naučit je něčemu. Připomenout jim, aby byli dobří a dělali ctnostné skutky.
Včera, napsal někdo (z lidí) z Âu Lạc (Vietnamu). Neměla jsem dosud ani čas to pročíst. Takhle to opravdu je. Mnoho zemí nebo lidé, všude mě chtějí zvát, udělat toto či ono, ale já už opravdu nemám čas. Svého psa jsem neviděla až do včerejška, jenom jednou. Ostatní stále musí čekat. A jeden z mých psů není zdráv. Je starší a má nějakou alergii. A neměla jsem možnost je vidět, jen jednou. Naštěstí mám pár lidí, kteří mi pomáhají, ale pak musí obětovat svůj čas, protože to jsou… Jen jedna jeptiška, ona nemá jinou práci, ale další dva chlapci, kteří o ně pečují, jsou (členové) Supreme Master TV týmu. A oni už mají svou vlastní práci. A také musí pomáhat s péčí o psy, protože pro jednu jeptišku to je příliš mnoho psů. A jeden je nemocný a musíme pro něho mít speciální světelné ošetření, namísto pouhých léků. A zdá se, že světelné ošetření funguje. Pro lidi by to také fungovalo. Co dělat? Lidičky, opravdu vás tolik miluji. Skutečně bych s vámi chtěla strávit hodně, hodně času. To jen, že moje tělo už není tak dobré, jak si myslím, že je. Za prvé, tělo jsem si vypůjčila; za druhé se opotřebovává, jako auto, malé auto, které vozí příliš mnoho cestujících, mnoho stopařů, tak má někdy potíže. A také, karma. Ale teď jsem v pohodě. Když vás vidím, tak jsem v pohodě. Jen dnes, mám pocit slabosti a trochu mě bolí břicho. A Nebes jsem se zeptala: „Jsem nemocná? Proč mě bolí břicho?“ Řekli mi: „Protože si děláte starosti.“ Tak to není nemoc, jen starosti. Nervy a starosti. Příliš mnoho práce a nemohu to vše dokončit a tolik věcí na práci. Jedna osoba, nejen jedna osoba, stará osoba. My, ano? My dva tady, tři lidé. Patricie, vy nevypadáte staře, vy ne, tyto dvě se stříbrnými vlasy. Kolik je vám teď let? ( Je mi padesát pět. ) Padesát pět. (Padesát pět. Jí je šedesát.) Šedesát. Jste o mnoho mladší než já, ale nikomu to neříkejte.
Původně mi lékaři dali hodně léků, ale teď jsem to snížila jen na tři druhy. Vlastně to nejsou léky; je to určitý doplněk. Ale prostě si to občas zapomenu vzít. Nejprve jsem si je dala na kuchyňskou linku, hned vedle, kudy vcházím a vycházím, ale pak jím venku. Musíte to brát s jídlem a jeden po jídle. A pak, vždycky zapomenu. Myslela jsem si, pokud to dám právě sem, pak vždycky, když půjdu kolem, vždy si vzpomenu. Ne! Řekla jsem: „Ne, to není dobré.“ Přemístila jsem to do dalšího rohu. A řekla jsem: „Tohle ne, nevidíš to. Vzpomeneš si.“ Přesto jsem to neviděla! A pak jsem to přemístila ven, kde jím. Najedla jsem se a pak jen odešla. Dokonce jsem vůbec neviděla léky hned před mým nosem. Prostě, moje mysl je někde jinde.
A včera jsem šla ven a vyfotila pár hezkých fotografií vánočních světel. A pak jsem uviděla pár hezkých světel uvnitř jednoho z vchodů. A pak jsem si pomyslela, šli jsme dovnitř vyfotit více fotografií, ale ty vchody, dříve už jsem jimi prošla. A to je můj vchod, kudy jdu ven. Napadlo mě, že jsem šla jiným vchodem, ale tak to nebylo. Tak jsem to dokonce řekla řidiči: „Když pojedete tímto vchodem, budete to muset objet kolem dokola a pak se vrátit zpět sem a pak jet nahoru dalším směrem, jinou přípojkou.“ Řekl: „Mistryně, ne. Právě teď už jsme tady. Jen zahneme doprava.“ A já jsem řekla: „Co? Ach ano. Vypadá to podobně. Ach ano? Šla jsem tedy k prvnímu vchodu, ne k druhému?“ Řekli mi: „Mistryně ne, to je první vchod.“ Odpověděla jsem: „Jak to? Myslela jsem, že jdu k druhému vchodu.“ Opravdu, takhle to je. A řekla jsem: „Jak to, že jsem tak zmatená?“ Řekli mi: „Mistryně, na tom nezáleží, nic se nestalo.“ Velmi dobrý šofér. Skutečně, ano. Myslela jsem, že jsem šla k druhému vchodu. Napadlo mě, že by tam uvnitř mohlo být víc světel, vánočních světel. Chtěla jsem mít suvenýr. Ale pak, byla jsem zrovna tam, na cestě ven. Ten, skrz který každý den chodím dovnitř a ven. Dobrá, alespoň tento týden denně, a předtím, ale už jsem to zapomněla. Vchod možná vypadá podobně, ale není to zase tak podobné. Jeden vchod je velmi velký a má hodně výzdob. Další vchod je jen jedna sekce, nic to není. Jak jsem to mohla tak pomíchat. Dívala jsem se na druhý vchod, ale dovnitř jsem vešla prvním vchodem. A pak jsem si stále myslela, že to je druhý vchod. Řekla jsem: „Jak to, že tady už nemáme světla? Vypadá to, že jsem je dřív viděla.“ Oni řekli: „To je vše, co jsme měli, dříve i teď.“ A já jsem řekla: „A co ten druhý? Pokud jsme se spletli a šli do špatného vchodu, půjdeme zpět do dalšího vchodu.“ Řekl: „Mistryně, to je to samé, uvnitř toho moc není.“ Protože dříve, když jsem bydlela na střeše VIP domu, myslím, že to bylo více vyzdobené. Teď už tam dál nebydlím, tak to tak moc nezdobí. Tak je to tak. Skutečně můžete být tak zaměstnaní a zmást svou mysl. Ale to je dobré. Nejsem zatím takový blázen. Stále ještě dobře funguji a každý den pracuji. Pokud vidíte, že na TV je vše v pořádku, to znamená, že vaše Mistryně je v pořádku. Co mám na mysli je, nejen moje přednášky, mám na mysli všechny pořady. Pokud to vše funguje dobře, gramaticky, logicky, pak je za tím vaše Mistryně a to znamená, že Ona je stále tady a v pořádku. Může tedy pomáhat s kontrolou a s opravami. Pokud nemáte žádný program nebo žádné otázky, co uděláme?
( Mohu se s Mistryní podělit o svou zkušenost? ) Prosím, mluvte. ( Asi před deseti lety, když jsem byl v Abu Dhabi a meditoval jsem. ) Abu Dhabi! Vy jste z Abu Dhabi? ( Ano, byl jsem tam. ) Teď už tam víc nejste? ( Ne, poslední čtyři roky jsem v Indii. ) Kde jste teď? V Indii. ( V Indii. ) Vrátil jste se zpět domů. (Ano.) Dobře. ( Takže, při meditaci jsem měl pocit, že jsem ztratil kontrolu nad svým tělem. Tak jsem z meditačního sezení šel na lože. Ve chvíli, kdy jsem vcházel do postele, v mém pokoji jen zasvištěla jasná vířící síla. ) Síla. (Ano, síla.) Energie. (Ano, energie.) Určitý druh energie. Vířící energie vám skočila do pokoje. (Ano, vířící energie. Trochu se zatmělo. A moje duše vystoupila a směřovala k té (Síle.) jasné energii. Pak jsem zaslechl hlas: „Kam jdeš?“ Byl to hlas mé ženy. Ale ona je vzdálená od mého místa 4 000 km. Tak jsem si pomyslel: „Kdo je to?“ Jakmile jsem se otočil, pak moje duše opět vstoupila do těla. A pak jasné světlo zmizelo. Nepochopil jsem celý ten úkaz. Mistryně, mohla byste mi vysvětlit, co to přesně (znamenalo)? ) Já také nevím. Vy jste to viděl a teď se ptáte mě a dokonce už je to dávno, v „Abu Dhabi“. Nikdy jsem tam nebyla. To skutečně žádáte od staré ženy příliš mnoho. Já jsem nikdy nebyla v „Abu Dhabi“. Někdo z vás? Dobrá, asi to bylo něco, ne úplně stoprocentně čistého, co se vám snažilo udělat potíže. Ale protože jste uslyšel hlas a opět jste se probudil, pak jste se vrátil zpět, tak to je dobré. Proč vás zajímá, kam to zmizelo? Nevím. Já se nikdy neženu za věcmi, kam jdou. Zmizelo to a to je dobře. Je to jedno. Někdy v nějakém podivném místě, mohlo se tam něco stát. Nemějte obavy. Poděkoval jste své ženě? ( Poděkoval. ) Dobře. ( Řekla, že o mě nechce přijít. ) Samozřejmě, že ne. Miluje vás. Buďte šťastný. Dokonce i v časech odloučení, stále na vás myslí. Nebo vy na ni myslíte. Vy dva jste si společně velmi blízcí a to je dobře. Navzájem si můžete pomáhat. ( Mistryně, děkuji Vám. ) Prosím.
