Ak sa na niečo hneváte, vaša negatívna energia ublíži niekomu, na koho smerujete svoj hnev.
Ach můj Bože, zase s vámi hovořím o psech, protože na tomto pobytu v ústraní jsem se musela postarat o své psy. Dva z nich byli jakoby poškrábaní a nemocní, kvůli nějakému negativnímu útoku. Ochraňovali mě; tedy, mají potíže. Nechtěla jsem, aby to dělali, ale udělají to vždycky. Tak teď na ně musím dát ochranný prstenec. Ale pak, bylo to skoro pozdě, ale teď jsou v pořádku. Jenomže mé srdce cítí tolik bolesti. Při pobytech v ústraní bych žádné psy nebo lidi vůbec neměla mít. Neměla bych nikoho vidět. Dokonce ani ty, kteří jednou nebo dvakrát denně přinesou jídlo, jen to venku dají na bránu a pak, když jsem hotová, tak pro to zajdu. Většinou jím jen jednou; to stačí. Ani se mi nechce jíst. Ale také jsem onemocněla. Nemějte obavy, není to nic vážného. Nic vážného, jen drobné potíže. Ale pokud se stane, že vás dnes uvidím, pak budu mít další drobné nemoci. Ne, že mi to vadí, nepřemýšlím o tom, jen že to nemohu udělat. Byla jsem zcela hotová a dala jsem už lidem pokyn, aby to v Hsihu pro mě připravili na setkání s vámi. V této chvíli nemohu jít do Nové země (ašrámu). Nemohu to vysvětlit. Teď vám to nemohu vysvětlovat. Je mnoho věcí, které vám nemohu říct nebo vysvětlit. Dokonce jsem vám řekla o míru, jako, že medituji pro mír. Jen to a pak, potom se můj život stal nemírumilovným; tolik rušení, tolik potíží, tolik překážek. A také nějaká nemoc a pak, zpoždění míru.
Ale tomu je velmi obtížné předejít. Máme Supreme Master Television, někdy to nazývám SMTV. Ale SMTV to nemůžeme nazývat, protože by se to překrývalo s jinou SMTV. Na světě je jedna SMTV. Je to v malé zemi ve středu Itálie. San Marino. San Marino Televize. Vzpomínám si, a oni se nazývají SMTV. Je to správně? Nějaký Ital, Evropan? Ta malá země se nazývá San Marino, svět ji téměř nezná, ale existuje. Je to nádherné místo. A oni mají televizi nazvanou SMTV. Tak my tomu říkáme Supreme Master Television.
Máme tedy Supreme Master Television, máme personál (tým), se kterými občas musím hovořit kvůli nějakým… jen se spojit a také kvůli nějakým otázkám, které měli na mysli, nebo na které se mě chtěli zeptat. A někdy mám také poradu s vámi nebo se s vámi setkám, pobudu s vámi v ústraní, pak to jen spontánně, přirozeně vyjde. Vyjde to dokonce dříve, než na to pomyslím, kvůli vašim dychtivým a toužícím myslím. Chcete vědět, co vím já. Chcete vědět, jaký pokrok jsme udělali pro planetu. Chcete vědět, jak probíhá mírový proces. Co jsem udělala, nebo co dělám nebo co budu dělat? Nebo co jsem dělala, co dělám, co budu dělat atd. A jen se zeptáte otázky nebo dokonce nezeptáte a jen prostě rychle odpovím dříve, než jsem to mohla zkontrolovat, i když jsem věděla, že bych vám neměla nic říkat. Dokonce mě varovaly i Vyšší Nebesa, Božstva Ihôs Kư mě varovala, abych o tom nehovořila; jinak nebudu mít mír. Dokonce, i když svět mír má, já v mém životě osobně mír mít nebudu. A to já vím. A mám s tím zkušenosti, s tímto druhem neklidné odplaty kvůli mému hovoru, kvůli několika nebo mnoha prozrazení vám a světu, protože cokoliv vám prozradím, oni to neudrží v tajnosti. Ano, bude to v TV ve prospěch všech. Dobrá, mě to nevadí. Kvůli tomu někdy musíme obětovat náš společný čas, kvůli mé neklidné situaci, která trvá už nějakou dobu.
A mám štěstí, že jsem stále na živu, protože negativní síla dala všude mnoho nástrah, do různých míst, abych do nich spadla, fatálních nástrah. A někdy nevědomky, dokonce tam jdu, ale nějak se to ode mě odkloní. Proto mi to Nebesa řekla, Vyšší Nebesa mi to řekla, Božstva Ihôs Kư mi to řekla: „Odvrátilo se to od Vás. Odvrátilo se to od Vás.“ Alespoň dvakrát. A teď jsem se tomu jen vyhnula. Zkontroluji to, než jdu. Proto jsem k vám dnes nemohla přijít. Na silnici jsou nějaké překážky. Dobrá? (Ano.) Alespoň jsem stále tady a pak můžeme mít možnost jeden druhého vidět někdy jindy. V pořádku? (Ano.) Dokonce i když ne, jsme vždy spolu; to víte. Víte, že u vás doma mě můžete vidět, pokud jste vzhůru. Lituji. Někdy přijdu, ale už jste ospalí. Nejste tam, abyste mě přivítali a pak, když se probudíte, řeknete: „Mistryně, ke mně domů jste nikdy nepřišla.“ Vždycky tam jsem. Někdy jste příliš zaměstnaní s jinými věcmi nebo věříte v jiné entity a na mě zapomenete, tak musím stát v rohu a čekat na pozvání. Nemohu přijít jen tak bez pozvání. Musíme být zdvořilí, ne? Dobrá, nezáleží na tom. Však víte, jsem tam pro vás a s vámi vždycky, a miluji vás.
Mám radost, že spolu dokonce můžeme navzájem hovořit. Vidíte, za starých časů jsme toto nemohli dělat. Dokonce jen před několika desítkami let to bylo neslýchané, nepředstavitelné! A teď jsme tady, já sedím tady, vy všichni sedíte tamhle a navzájem se můžeme vidět. Jako kdybyste seděli přede mnou, jako kdybych seděla před vámi. Nevím, jestli je tam pro vás má podoba dost jasná, ale vaše podoba je absolutně jasná. Je to jasné? (Ano!) Skvělé. Mohu vidět barvu vašich vlasů, barvu vašich očí a váš nos, vaše uši. Tamhle mohu vidět mnicha. Korejský mnich? (Ano.) Zdravím vás. (Zdravím Vás.) Ještě jste tu zůstal nebo jste nový? (Ano.) Zůstal? ( Pracovní tým. ) Pracovní tým! Páni! (Ano. Měsíc a půl.) Páni! Na čem pracujete? ( Maluji. ) Malujete. (Ano.) Dobrá, děkuji vám. ( Cement, beton. ) Děkuji vám. Děkuji vám. Mniši v Koreji pracují? Moji mniši pracují. Moji mniši, ti pracují a snaží se být nezávislí a přispívat světu. Dokonce pracují v restauraci, něco vaří.
Ale mír přijde, pro všechny. A jsem tady, zase velká ústa. Nejsem jasnovidka nebo podobně, mám jen pocit, že to jde tím směrem. Nemyslíte? (Ano!) Ano? Máte také ten pocit? Také, protože Nebe mi to řeklo, Vyšší Nebesa, Ihôs Kư. Jiná Vyšší Nebesa se mnou vždy komunikovat nemohou, ale Božstva Ihôs Kư, protože je to blízko hranic se Stínovým světem, tak mě určitým způsobem mohou pomoci. Myslím, že ne vždycky. Musím nést důsledky čehokoliv, co pro svět udělám. Takže, dělat dobro neznamená, že nemáte na oplátku špatné důsledky. To záleží na tom, co děláte, zaleží na tom, kdo jste. Pokud jste jen žák, pak jste v pohodě. Pokud jste Mistr, pak nejste v pohodě. Musíte za své žáky platit, za kohokoliv, komu jste pomohli. A pokud to je pro svět, pak to je větší množství důsledků a karmy.
Tak, protože jsem plakala, plakala jsem o samotě, buď během pobytu v ústraní nebo když jsem pracovala, když vidím zvířata v utrpení nebo když musím zkorigovat mnoho skriptů pro Supreme Master TV. A musím je upravit nebo někdy upravit video klipy, pokud jsou nevhodné nebo pokud jsou tam pochybnosti, musím jim říct, aby zkontrolovali fakta. Přestože jsem nečetla skripty během pobytu v ústraní, ale musela jsem je číst dopředu, před pobytem, a pak potom, po pobytu je znovu zkoriguji. Možná to není tak dobré, jako když to dělám denně, ale stále je to lepší než nic. Také jsem je zaučovala, tak, abychom to více či méně mohli úspěšně zvládnout ve dny nebo dobu, kdy nejsem k dispozici. Ale stále, dokonce (během) pobytu v ústraní jim někdy volám, protože jsem letmo zahlédla na TV, že to není správné, na obrazovce Supreme Master Television. Tak jim ještě potřebuji zavolat a stručně pohovořit, protože nevím, jak se posílá e-mail. V ústraní nic takové nepoužívám. Ale někdy mohu použít telefon. Protože, když dělám pobyt v ústraní, někdy telefon v odlehlém místě nefunguje. Pak musím jít ven, někam, kde bude alespoň občas dostupný signál. A pak možná mohu použít některý ze staromódních telefonů, kterým mohu poslat zprávy. Jak poslat zprávu novým telefonem, to zatím nevím. Věděla jsem jak, ale pak jsem zapomněla. Musím se to znovu naučit, ale nikdy nemám čas. Všechno musím odložit, odložit, odložit, dokud to kvůli světu už víc nemohu odkládat. Svět je v první řadě. A musím se postarat o tolik věcí. Proto pokaždé nemám čas k učení nových věcí. Ale budu muset, je to tak praktičtější.
Jen nechci, aby mnoho lidí znalo můj telefon. Nikdo z nich můj telefon nezná. Pokud zasíláte text, lidé váš telefon musí znát. Možná se to musím naučit udělat, alespoň nějak. Alespoň tak, abych mohla poslat text jedné osobě. Ale dokonce jsem neměla čas tohle vše zorganizovat. Představíte si? Představte si. Myslela jsem si, že to udělám při tomto pobytu v ústraní, měla bych víc času, ale pak onemocněli psi, oba dva. A jeden je trochu vážněji. Však víte, Dobrá Láska, je tak veliký a já ho musím ošetřovat. A když jdeme do kopce, musíme použít golfový vozík, abychom ho mohli přinést nahoru, protože pokud mu nedovolím přijít nahoru, pak se možná bude hojit pomaleji. Tak mě vidí každý den. Mohu ho uzdravovat různými způsoby. Ale to můj pobyt v ústraní také brzdí a na oplátku mi to také dává určité problémy. A také ostatní psi. Jeden ze psů pokousal druhého. Ne tak vážně, ale stejně jsem musela uklidnit její psychiku, její duševní zdraví a její emocionální zdraví. A pak jsem se toho psa zeptala: „Proč jsi to udělala?“ Řekla: „Nechtěla jsem.“ Tohle přesně mi řekla: „Nechtěla jsem, ale byla jsem dotlačena negativní silou.“ A to je dokonce jednou osobou. O jménu se tady nechci zmiňovat; jeden z mých žáků. Ale to ne, že bych ho vinila nebo něco. Je to prostě tak, že pokud se na něco zlobíte, vaše negativní energie ublíží někomu, na koho vaši zlobu nasměřujete. Moji psi jsou mocní, ale museli to podstoupit. A je mi to velmi, velmi líto.
