Vítězství nad světem narušujícím mír, 11. část z 11

Mnoho praktikujících, mnoho jogínů, volí samotu ve vysokých horách či lesích, či dokonce ve studených Himalájích bez domů, bez ničeho. Jen to řeší s tummo (vnitřním ohněm) nebo mentální silou vůle, nebo prostě vědí, jak se o sebe postarat. U mužů je to jednodušší; pro ženy bych to nedoporučovala. Je to strádání. Ženy jsou křehčí a více vystavené riziku.

Mnohokrát jsem to poznala už v Indii, když jsem chodila sama. Bylo to riskantní. Mnohokrát jsem se setkala s rizikovými situacemi. Naštěstí Bůh cítil, že jsem příliš „hloupá“, tak se o mě musel postarat. Byla jsem slepá, hluchá a němá, příliš zamilovaná do Boha, příliš jsem litovala světa, a tak jsem se prostě spoléhala na víru, když jsem šla do Indie sama. Není to vůbec bezpečné. Nedělejte to, prosím. Když žijete sami v divočině, jediné, co máte, je Bůh, jen na něj se musíte spolehnout. Nikde pro vás není nic bezpečného, nemluvě o tom být samotná v lese a v chladném počasí a to všechno.

Jsem velmi malá, křehká a narodila jsem se s tropickou krví, cítím se tedy chladněji než většina lidí, žijí-li v chladné zemi, narodí-li se v chladné zemi. Po čase si na to více zvyknete, ale stejně to nikdy neriskujte. Je to jiné než u vás doma. Váš dvorek je jiný než vaše lesní oblast. Ale já také nemám moc na výběr. Ráda jsem sama, soustředím se, medituji, kdykoli mohu, žiji jednodušeji, abych měla více krycí síly, k dělání věcí, k dělání Boží Vůle, k dělání Božího poslání. Jinak bych také raději byla někde v bezpečí nebo šla do ášramu a pracovala tam a také vás všechny viděla. Právě v tuto chvíli není takový program. Musím dělat to, co musím dělat v různých dobách. Asi je to jako s lidmi pracujícími z domova.

Dobře. Jen jsem se s vámi chtěla podělit o radost z vítězství a přeji si, abych mohla mít více vítězství, které bych s vámi mohla sdílet, jestli mi bude dovoleno to sdělit. Mnoho věcí nesmím oznámit. Mnoho věcí se vás také netýká, nebo proto, abyste si nemuseli dělat příliš velké starosti či si příliš brzy dělat velké naděje. Odpusťte mi tedy, že vám nemohu říct všechno, ale říkám vám dost věcí, co potřebujete vědět a jak byste měli praktikovat.

Ach, v případě, že levé ucho je příliš hlasité, stačí přitisknout dlaň, zhluboka se nedechněte a držte to tak hluboko, jak jen to jde, a držte to tam, kde to šlo dovnitř, a dokonce s otevřenými ústy se také nadechněte, abyste měli co nejvíce vzduchu, aby se vám dokonce nafoukly tváře, a přiložte dlaň, levou dlaň, těsně k levému uchu. Držte to, až budete muset vydechnout, a pak to uvolněte. Udělejte to několikrát, nebo dokonce jednou.

Zvuk znepokojující levé ucho zmizí. Chápete, co teď říkám. Levou dlaň stlačte k levému uchu tak, že zvenčí nic neslyšíte, jen pravděpodobně slyšíte bum, bum, bum uvnitř ucha. A poté, když vydechnete, uvolněte dlaň, ruku. Přitiskněte levou dlaň, vnitřní část dlaně, ne vnější kostní část, ale vnitřní stranu dlaně, pevně ji přitiskněte na levé ucho, držte ji tam když vdechujete. A když vydechujete, pak dlaň uvolněte. A ten rušivý hluk už víc neuslyšíte. Ten rušivý hluk v levém uchu není nikdy dobrý. Když je pryč, pak už nemusíte dlaň takto držet. Ale pro jistotu to můžete udělat ještě několikrát a pak už to znovu nedělejte. Můžete stisknout levou a pravou dlaň současně společně, pevně na obě uši a uvolněte je společně s výdechem. To je to, na co jsem si teď vzpomněla, abych vám to sdělila – pro některé nové lidi. Velmi zhluboka se nadechněte a zadržte to. Dýcháte-li společně i ústy, abyste dovnitř dostali co nejvíce vzduchu, dokonce se vám nafouknou tváře nebo ne a pak přitisknete obě dlaně na obě strany na uši velmi pevně a při posledním výdechu je uvolněte spolu s výdechem. Poté, co to zadržujete určitou dobu, nakonec uvolněte dech, vydechněte a také uvolněte obě dlaně, nejen levou dlaň.

Ale i když nemáte čas to dělat příliš mnoho, když jste příliš zaneprázdněni, pak tam seďte a jen se nadechněte a zakryjte si pouze levé ucho, to také stačí. Pak s pravým uchem můžete stále používat telefon nebo psát věci. Někdy to musím udělat. Jsem-li příliš zaneprázdněna, pak levou rukou dělám jiné věci a zároveň používám nohy k dělání dalších věcí. Nebo se jen jednou rukou krmím lžičkou a druhou rukou pokračuji v práci. Super!

Tu a tam zhluboka dýchejte. Pamatujte si to. Pak se někdy projděte venku na čerstvém vzduchu. Nechoďte příliš daleko a než vyjdete ze stanu nebo teplého prostoru, musíte se teple obléci.

Další věc je, že v noci byste neměli nechávat zapnuté topení, dokud to dobře neupravíte, tak například stan můžete nechat otevřený jen se zavřenými dvířky ze sítě, aby se do stanu dostal vzduch. Ale vnější strana stanu musí být bezpečně chráněna dokonce i měkkou, čirou plastovou fólií či dokonce plátnem nebo látkou. Je to velmi svobodný život, ale musíte se o sebe dobře starat. V noci musíte vypnout topení nebo nastavit alarm, abyste viděli, jestli ano nebo ne, možná spíte příliš hluboce či meditujete příliš hluboce, nebudete tedy cítit, že je ve stanu přílišné horko či ve vašem pokoji je příliš horko. Nastavte si budík, abyste se probudili a vypnuli to nebo snížili teplotu, něco takového.

Vždy musíte mít teplou deku a teplé balíčky, protože ohřívač je někdy příliš horký a nemůžete ho moc ovládat. Když ho tedy vypnete nebo velmi snížíte teplotu, musíte své tělo zahřát jinými způsoby. Nemáte-li balíčky, jen naplňte láhev horkou vodou, dobře ji zavřete, zabalte ručníkem, malým ručníkem, ručníkem, kterým si utíráte ruce – ne ručníkem na obličej, tím čtvercovým – delším ručníkem, možná 40 cm dlouhým a tenkým. Nebo nejlepší je možná kuchyňská utěrka, dlouhá asi 40, 50 centimetrů a široká asi 30 centimetrů. Obtočíte ji kolem té láhve, aby to nebylo moc horké. Nedávejte si to k pokožce, dejte si to mimo košili, poblíž, kde spíte, prostě na obě strany či na jednu stranu. Jen teplou vodu, která vás zahřeje po celou noc. Ráno se z toho dokonce můžete napít vody, je ještě teplá.

Ve skutečnosti je vlastně mnoho způsobů, jak můžete žít svůj život, jen je to o něco těžší než mít místnost. Ale když dobře organizujete, váš život je dobrý. A cítíte vděčnost. Jsem vděčná, že jsem mohla. Někdy nemůžete. Jsou některé situace, že vám to je dovoleno, a že vás Bůh chrání. Jen se musíme každý den modlit, děkovat Bohu. A budeme-li mít štěstí, můžeme žít volně, mírumilovně. Jako ta žena, 70 let v divočině, a ten další muž 20 let.

Anglický džentlmen stále žije ten život, ale s menším pohodlím než já. Má jen vozík, dvoukolový vozík, dokonce jen s dřevěnými kolečky. A tahá ho s sebou všude, kam jde, stejně jako taháte vozík na své zahradě. Ale on na něm má věci, nějaké oblečení nebo tak něco. A v noci spí pod vozíkem, s plastovým krytem nahoře, přikryje se před deštěm. Páni, vlastně nevím, jak tímto způsobem žije. Nevím, jestli je to dost bezpečné, či jestli na něj dovnitř neprší. Nevypadá to dost bezpečné, ale myslím, že když hodně prší, tak to celé přikryje. Měl by si prostě koupit stan a postavit ho na vozík, nebo ho dokonce dát jen vedle vozíku. To by bylo úžasné.

Myslím, že dnes bylo dost povídání. Byla jsem nadšená, že vám mohu tyto věci říct. Chtěla jsem vám to sdělit před několika dny, ale jsem příliš zaneprázdněna, příliš zaměstnána. Dnes jsem prostě odložila všechnu práci, abych si s vámi pohovořila, a teď se musím vrátit do práce. Teď už je hodně pozdě v noci, ale stále mohu pracovat. Kéž nám všem Bůh žehná, ochraňuje nás všechny, a všechny nás navždy miluje. Amen. Miluji vás, lidičky. Bůh vás miluje. Miluji vás.

Stáhnout fotografii